O chlapci, který našel svou hvězdu

Slunce pomalu zapadalo za obzor a mraky, které se líně povalovaly na obloze, se začaly zbarvovat do ruda. Obrovské kamenné hradby středověkého Vyšehradu, na které se díval, díky tomu získávaly ještě magičtější vzezření. 

Seděl tam na kovové lavičce a cítil podivný neklid. Pokroucené ocelové sochy, které sem do trávy postavil jakýsi avantgardní umělec, vrhají dlouhé stíny a vracejí jej v myšlenkách stále zpět do dne, kdy tu poprvé večer seděl s lahví vína zakoupeného ve večerce a dopřával si ten krátký okamžik v přítomnosti jiskřivých záblesků jejího zlatého ohonu.

Bylo to již mnoho let a on stále cítil vnitřní oheň, který mu prohříval hrudní koš a stárnoucí kosti kdykoliv, kdy si jen na okamžik vzpomněl na večery, když ji ještě vídal každý večer na svém obzoru. 

Ponořil se hluboko do vzpomínek do doby kdy byl vlastně ještě chlapec s malou znalostí o tom jak funguje vesmír a co má dělat v době, kdy kolem Země prolétá temná hmota a přináší do lidského života smutek a nečekané překážky. Právě temná hmota jej jako zrovna odrostlého chlapce obklopovala a ani si to neuvědomoval, protože nic jiného za celý svůj život nepoznal. 

Tak jako všichni chlapci v té době i on si myslel, že na něj čeká celý svět a brzy mu bude ležet u nohou. Byl to omyl. “Stále dřu jako mezek, sedm dní v týdnu a jaký je výsledek?” pomyslel si jednoho dne. Jeho podnikání bylo v troskách a s ním i rodinný život, který neomylně směřoval k rozvodu. Zíraly na něj jen prázdné bankovní účty a tři úvěry, které se každý měsíc nepříjemně připomínaly trvalým příkazem, který nebyl proplacen včas. Bankéřka, která mu každý měsíc volala s urgencí o zaplacení již mu prakticky tykala. 

A když už si na chvilku myslel, že to nemůže být horší, připomněla se chlapci jeho malá sestra o kterou se snažil postarat, protože jejích maminka to nedokázala. 

Jednou večer seděl ve své pracovně a pokoušel se opět trochu zachránit svou finanční situaci ťukáním do klávesnice počítače. V tom se za oknem něco zablesklo. Byl to jen okamžik, ale jeho unavené oči to okamžitě upoutalo. Otevřel okno a tváře mu ovanul svěží podzimní vítr prosycený vodou a pachem padajícího listí. “Co pak to bylo” přemýšlel nahlas a vyklonil se ještě víc. Ano, skutečně! Za stromy se něco zatřpytilo. 

Vzal si bundu a rychle vyklouzl za domovní dveře. “Prásk” ozvala se rána jak průvan dveře zabouchl dříve než je stihl zachytit. Na to ale nemyslel a po skocích seběhl schody na zahradu. Šel směrem za světlem. Chvilku kráčel mokrou trávou a v tom si to uvědomil. Světlo nevychází ze země. Svítí mezi větvemi někde nahoře v korunách. 

Nevěděl proč, něco ho pohánělo kupředu a tak začal šplhat po větvích nahoru. Připomnělo mu to prožitá indiánská dobrodružství, když ještě jako malý šplhal jako po stromech. Během chvilky byl až na poslední větvi, které byl ještě ochoten věřit že pod vahou jeho těla nepraskne. 

Záře zesílila. “To není hvězda pomyslel si.” Záře neustávala a vytvářel ji malinký třpytící se bod na obloze, který měl však za sebou dlouhý zářivě zlatý zvlněný ohon. Nikdy nic tak překrásného neviděl. Věděl, že to není padající hvězda, protože ta by již zmizela. Bylo na tom něco nepopsatelného. Jako by z toho maličkého vzdáleného bodu vyzařovala silná vnitřní energie plná lásky a pochopení. 

“Co jsi zač?!” vykřikl až se ozvěna nesla potemnělou čtvrtí. Ozvěna odezněla a v temnotě bylo slyšet jen kapání vody z nedalekého okapu a šum větru prodírajícího se mezi větvemi. Připadal si jako blázen, ale křičel ještě jednou “Prosím, kdo jsi?”. Chvilku ani nedýchal a napjatě naslouchal. “Jannine”… ozvalo se ve větru. “Kometa Jannine” neslo se nocí. 

Chlapec málem spadl ze stromu. Nevěděl proč křičel, ale nyní když dostal odpověď, byl téměř v šoku. “Co je to kometa?” ptal se do noci a nazpět se mu nesla odpověď. O kometách a jejich magické energii do té doby nikdy neslyšel. Začal s ní rozmlouvat a poznávat nové rozměry vesmíru o kterém neměl do té doby ani tušení. 

Začali si spolu každý den povídat. Chlapec vždy vylezl na strom a kometka naslouchala jeho příběhu. Na oplátku s ním sdílela svou vesmírnou krásu a energii z dalekého vesmíru. Chlapec si uvědomoval, jak málo toho vlastně ví. Brzy byli propojeni tak silně, že na sobě poznali i když jim zrovna nebylo dobře, nebo měli špatnou náladu. Pokud byli spolu, celý vesmír zmizel a zůstali jen oni. Dny ubíhaly a kometka se k zemi blížila stále víc. 

Jednoho dne se temná hmota opět připomněla a nastoupila v plné síle. Bylo to těžké období, protože chlapec měl tolik věřitelů, že neměl peníze ani na svoje základní potřeby. Nechápal, že to není v životě to nejdůležitější a existují možnosti, jak se z toho snadno dostat. Dostal strach. Bál se, že ho kometka nebude chtít, bál se že se o ní nedokáže postarat. Bál se, že se nedokáže postarat o nikoho. A nejen to. Bál se udělat těžká životní rozhodnutí, která mu mohla pomoci. Přesně to se stane, pokud se člověk příliš nechá unést úzkostí a jeho mysl zatemní strach a chmury. Právě v této době se začal kometce vzdalovat a ona se vzdalovala jemu. Večer vídal, jak její zářivý ohon postupně mizí a zmenšuje se. Kometka pokračovala na své cestě dál na sever, někam směrem ke Spojenému Království.

Po dlouhé době byl chlapec sám. Nejdříve mu to nepřišlo vůbec divné. Zkoušel si povídat s obyčejnými hvězdami, ale nic to nepřinášelo. Žádná tolik nezářila a jejich energie neměla takovou moc, aby dokázaly zahánět temnotu v jeho srdci. Postupně mu docházelo, že se do záře kometky a její vesmírné energie hluboce zamiloval. 

Jakmile si tohle uvědomil, smířil se sám se sebou a začal každým dnem cítit přívaly energie. Tato energie však nepřicházela z vesmíru, cítil ji přímo v sobě. Při usínání jej prohřívala kolem srdce a naplňovala jeho mysl nevysvětlitelným pocitem štěstí. Konečně pochopil, že kometka ve skutečnosti nikdy neodletěla, protože duše vesmíru nezná čas ani prostor. Začal milovat každý den svého života, i když se zrovna neodehrával přesně podle jeho představ.

K čertu s rozumem” řekl si. “Kam mně dostal?” začal více naslouchat tichému hlasu uvnitř sebe. Díky intuici a otevřenému srdci se mu začalo opět dařit. Více si vážil obyčejných věcí. A protože byl sám, zasvětil svůj život práci na užitečných projektech. Tato cesta jej opakovaně přivedla do Třebívlic. Krásného městečka s výhledem na hrad, odkud byla kometa nejčastěji spatřena. 

Muž vstal z lavičky a protáhl si ztuhlé nohy. Již to nebyl ten stejný chlapec. Věděl že žije dobrý život, nejlepší možný. Jeho srdce stále hřeje a svítí na lidi kolem něj. Neřídí se rozumem, ale intuicí a láskou, neboť to je jediná správná cesta vesmírem. Čas od času mu padající hvězdy připomenou, že vesmír je mnohem vlídnější místo, než jak se mu před lety zdál.

A ptáte li se, co kometka? Ta přece lítá na své oběžné dráze a kdo ví, třeba se k Třebívlicím opět na čas navrátí. Mezi tím rozdává lásku ve světě, všude tam, kde je to potřeba.

“Dovednost být sám je dovednost milovat. Zdá se, že si to protiřečí, ale je to bytostná pravda. Jen ti, kteří jsou schopni být o samotě, jsou také schopni milovat, sdílet a prozkoumat nejhlubší jádro druhého člověka bez potřeby jej vlastnit. Dávají druhému absolutní svobodu, protože budou stále šťastní. Ostatní lidé je nemohou o štěstí připravit, protože ho ani nevytvářejí.” – OSHO

Write a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.